Dívá se rozumný člověk na horory?

5. května 2014 v 17:41 | Lara Jack´s |  Tvůj svět
Podle čeho poznat, jestli je někdo opravdu rozumný? Nikdo z nás to asi nemůže spolehlivě rozsoudit. Pro běžné fungování máme rozdělený svět kolem nás alespoň v základu na dobré a na špatné. Rozumný člověk se pak drží toho dobrého a to špatné odmítá. Někdy je to poměrně jednoduché. Například: Hraje rozumný člověk kasíno? Ne. Odsuzuje rozumný člověk teroristický útok? Ano.

Nechme tentokrát stranou výjimečné případy, kdy bychom odpověděli jinak. Často je ale odpověď spornější: Pije rozumný člověk kvalitní červené víno? Na jednu stranu je to alkohol, který škodí zdraví. Na druhou stranu jsou známé příznivé účinky hroznů na lidské tělo. Podobně komplikovaná nám může připadat otázka, jestli je dobré dívat se na horory. Zkusme si proto udělat v této věci jasněji.

Co je to vlastně horor?


Horor je v širším smyslu svědectví o nějaké lidské zkušenosti, ať už skutečné, nebo existující ve fantazii. Samotné původní latinské slovo "horrore" znamená stát stranou. Podobně i horor vypráví o něčem, co není ve středu našeho zájmu, co neovládá náš život, co se v něm sice může objevit, ale neurčuje nám směr. Pro horor je typická zkušenost s nepohodou nebo s utrpením, na které člověk reaguje "příjemným mrazením v zádech", nebo také úzkostí, strachem, hrůzou, a dokonce znechucením.

Ale podobně jako v případě umění, i ve skutečném životě nemůžeme žít stále ve strachu. Pro zdravého člověka není úzkost to nejzákladnější, co prožívá. Dokonce i takový horor by zdaleka nefungoval tak dobře, pokud by hrůzostrašné sekvence nastoupily už zpočátku a trvaly až do konce. Ve skutečnosti je v průměrném hororu strašných scén jen na několik okamžiků a ve zbytku je děj neutrální nebo někdy i veselý.

Při této příležitosti ještě můžeme rozlišit veselé naladění ve filmech. V kvalitních komediích se dobré nálady dosahuje odkázáním na pozitivní stránky života. Například na přátelství, úspěšně vykonanou práci, inteligentní humor a podobně. V těch nepovedených můžeme naproti tomu vidět něco jako estrádu, kdy se sice všichni smějí a chovají bláznivě, ale vtipné to není.

Nejdřív veselé, pak hrůzostrašné


To, čeho nevědomky dosahují autoři podřadných komedií, využívají vědomě tvůrci hororů. Do děje začlení na první pohled veselé prostředí a chování, které se ale brzy ukáže jako mrazivé nebo zlověstné. Často tak vidíme třeba klauna nebo pouťové atrakce - lákavé pestrobarevné pozlátko přinášející nakonec utrpení. Obratnější filmaři si troufnou i na převrácení situace, ve které divák očekává bezpečí. Například hlavní hrdina přichází ke své rodině na večeři, usedá ke stolu a všem je spolu hezky. Brzy se ale ukazuje, že lidé, o kterých si myslel, že jsou jeho přátelé, pouze takto vypadají, ale ve skutečnosti jsou někým docela jiným. Mnohdy právě odhalení nepřítele v někom, o kom jsme předpokládali, že je přítelem, vyvolává větší strach než na první pohled nebezpečný protivník.

Horor může mít jako umělecký žánr mnoho podob - vyprávění nebo zápis, obraz, zvuk, film a další. Předlohy pro horor mohou být také různé. Od konkrétní a široce známé historické události přes obecný princip oblečený vždy do jiného kabátku až po odvážnou fantazii z vesmíru a z daleké budoucnosti. Vždy je ale spojuje to, co chtějí říci, nebo jaké pocity nám chtějí předat.

Proč lidé sledují horory?


Proč jsou horory vůbec vyhledávané? Umožňují nám seznámit se s něčím, co bychom v reálném životě neradi prožívali. Dávají nám poznat neznámá nebezpečí, rizika, nové zkušenosti. V moderní době také částečně převzaly roli dříve častěji vyprávěných pohádek, mýtů, legend, příběhů o magii, o nadpřirozeném. Dokonce přímo filmové pohádky, fantasy, sci-fi, detektivky, akční filmy nebo thrillery mívají nezřídka hororový podtext nebo některé prvky. Právě ve všech více či méně hororových filmech můžeme nalézt snad nejširší spektrum příběhů. Od těch, které jsou přepracovanou legendou z dávných věků přes moderní sci-fi fantazie
až k prvoplánovitému zobrazování násilí. Co je hororům naopak často vytýkáno?

Horory jsou nereálné! Opravdu?


Na vesmírnou loď přistane v záchranném modulu jediný přeživší pasažér z jiného raketoplánu, který byl zničen. Postupně ale začíná ohrožovat posádku, ukáže se, že zkázu původní lodi má na svědomí právě on, a alespoň jednomu hrdinovi se podaří nad zlosynem zvítězit.

Jistě, jde o šablonu, v tomto případě se sci-fi kulisami. Stejně tak si ale vesmírnou loď můžeme nahradit námořní jachtou nebo domem v divočině, do kterého obyvatelé přijmou cizince zbloudilého ve sněhové bouři. I přes jakkoli obměněné prostředí a postavy bude hlavním sdělením vyzdvižení síly člověka, který se dokáže postavit nepříteli a zvítězit, nebo poučení, že ne vždy se vyplatí důvěřovat neznámému. Povinné hororové atributy jsou pak strach z nepoznaného, místo odloučené od civilizace nebo naopak uprostřed davu lhostejných lidí, kde se člověk cítí možná ještě víc osaměle, vlastní podíl na příchodu agresora atd. To jsou naprosto reálné součásti života a smysl vyprávění platí, i když se děj odehrává ve vesmíru nebo v domě v sousedství.

Horory jsou příliš kruté a nehodí se pro děti! Opravdu?


Mnohé horory jsou vlastně pohádkou obohacenou o zjevnější popis utrpení. V dětské verzi pohádky O Jeníčkovi a Mařence se spokojíme s tím, že ježibaba skončila v peci, a ani pro malé děti to nemusí představovat trauma. V hororové verzi bude asi věnováno více pozornosti kanibalství ježibaby, les bude temnější, osamělost vtíravější apod. Z obou verzí se ale budeme moci podobně poučit: Když jdeme osamělí v temném lese, je zrádné nechat se zlákat neznámým pokušením, a pokud přeci, je zapotřebí snažit se uniknout. Pohádka je svědectví o hluboké životní pravdě podané v podobě příběhu. Hrůza z ježibaby může být vystižena nedostatečně a pak není tolik jasné, že a proč je zlá, přiměřeně pohádce nebo hororu, a pak přehnaně, kdy se někomu může zvednout žaludek, ale už to odvádí pozornost od sdělení a vyznění celého příběhu.

Rozdíl v podání stejné události dítěti a dospělému spočívá v tom, že omezíme kruté detaily a nabídneme hodnotící stanovisko v podobě vlastního názoru. Pokud zemře babička při dopravní nehodě, starším dětem řekneme například to, že ji srazil náklaďák a že na ni budeme vždy vzpomínat. Ale co dospělému? Zde by měla platit jistá ohleduplnost. To, že je někdo dospělý, neznamená, že mu automaticky popíšeme všechny detaily z havárie, ale na jeho riziko mu podáme i informace například o stavu těla. Uveďme si příklad. Pokud by k nám přišli na návštěvu noví přátelé s dětmi, dětem bychom nabídli k pití vodu nebo ovocný čaj a dospělým automaticky alkohol? Ne. To, že je někdo dospělý nás neopravňuje k tomu, mu automaticky nabízet drsnější podobu světa, ale pokud si ji chce vybrat, nemáme nárok mu ji zakazovat.

Ale ani zákazy nezabrání dětem střetnout se s drsnou stránkou světa. Nehodu mohou vidět samy, na internetu u kamaráda, na počítači se mohou setkat s videem z popravy atd. Zde je zásadní vzor rodičů a nabídnuté hodnotící stanovisko.

Divák hororů se stává bezcitným a lhostejným k násilí! Opravdu?


Diváci hororů jsou často nařčeni z krutosti a bezcitnosti. Záleží ale hlavně na vypravěči, případně na autorovi. Výrazně se může lišit podoba popsaného světa. Pokud je život a svět podaný jako krutý, kde je bezcitnost a lhostejnost normou, může to diváka svádět k nihilismu a k pocitu marnosti. Pokud je ale svět vyobrazen jako převážně dobrý, ve kterém se ale dějí i zlé věci, má divák příležitost zaujmout k tomu zlému kritické stanovisko. V prvním případě chybějí odkazy na rodinu, přátelství, lásku, blízkost, práci, vůli, radost, ve druhém případě je zlý prvek něčím, co hodnoty zastiňuje, odvádí od nich, nebo je znehodnocuje.

Jaký je tedy závěr?


Je na našem rozhodnutí, které horory (a jestli vůbec) sledovat, a je také na nás, jak budeme reagovat na to, o čem vyprávějí. Čím je člověk zralejší, tím lépe si umí vybrat kvalitní horory a tím více si i při střetu s tímto žánrem zachová přiměřenou citlivost a zároveň i nadhled.

Na začátku jsme připodobnili horory ke kvalitnímu červenému vínu, o kterém panují spory, jestli škodí nebo prospívá. Takové přirovnání na horory ale úplně nesedí. Horory bychom spíš mohli přirovnat k tekutinám obecně. Můžeme se setkat s pramenitou vodou, která nám prospívá, s černou a sladkou kávou, která nás povzbudí, ale nejde pít na litry, s tvrdým alkoholem, kterým někdo marně zapíjí žal, s pálenkou stahující hrdlo na dlouhé hodiny, ale také s lihem, po kterém už člověk nevidí svět tak jako dřív. Pokud máme rádi sebe a své blízké, snadněji poznáme, co si dopřávat každý den, co několikrát do roka a co nechat navždy uzavřené.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama